Voda a lodě mě vždy lákaly. Nejspíš pro svou volnost a svobodu, naprosto jiný pohyb a soulad s přírodou. Už jsem seděla jsem na kanoe i raftu, řídila jsem jachtu, ale dračí loď jsem zatím nevyzkoušela. Před třemi lety jsem dokonce o závodech na dračích lodích napsala reportáž, ale osobní zkušenost na mě čekala až do letošního června, kdy jsem dobrovolně reprezentovala město Týnec nad Labem.
Vzhledem k tomu, že někdo jako já seděl na takové lodi poprvé, bylo třeba během první tréninkové jízdy sladit techniku. Na lodi se kromě bubeníka a kormidelníka sejde dvacet lidí, mezi kterými musí být minimálně čtyři ženy. Přes počáteční obavy se nám nakonec podařilo loď zaplnit, a i když se většina posádky neznala, první společná jízda nebyla špatná. Někdo se přijel pobavit, někdo dokonce zvítězit a někdo, jako já, si to chtěl především zkusit. Po obědě začal vlastní závod. Naše trénované posila z Kolína si dělala naděje na umístění mezi třemi prvními. Bez nich bychom ani posádku nedali dohromady. Zkušený kapitán nám vysvětlil strategii a silně nás namotivoval. Mysleli jsme si, že ujet 200 metrů maximální rychlostí pod jednu minutu nebude problém!
Po prvním soutěžním kole jsme měli dobrý pocit, ale stále jsme cítili rezervy. Kapitán do nás nalil znovu motivaci, těžko ale říci, zda jsme všichni věřili, že zajedeme lepší čas. Druhé kolo znamenalo totální propadák. Start nám vyšel dobře, ale v druhé části trati jsme naprosto ztratili rychlost tím, že jsme si rozhodili sladěné tempo a pádly jsme dokonce na sebe naráželi. Tím pádem jsme přišli o naději na vítězství. Někteří z nás dokonce přiznali, že by nejradši odjeli. Naše taktika nevyšla a k sehranosti jsme měli opravdu daleko. V posledním kole šlo o to nebýt úplně poslední. Takže jsme závod uzavřeli jízdou, kterou jsme si užili. Jeli jsme s lehkostí, já si křičela do tempa a do cíle jsme dojeli jako sedmí (z osmi).
Jaké ponaučení z toho pro týmovou spolupráci plyne?
1. Strategie a taktika
Tam, kde rozhodují setiny sekundy, je dobré hodně dobře promyslet strategii a taktiku. Ve větším týmu, jako byl ten náš, určitě hrálo roli, že jsme se téměř vůbec neznali, netrénovali jsme a každý měl určitě jinou motivaci a předchozí zkušenost. Pro někoho to byla opravdu hlavně zábava.
2. Trénink a týmová souhra
Posádky, které vyhrávají, berou opravdu vážně přípravu, jak mi prozradil Honza, kapitán a trenér vítězného týmu Namydlený blesk: „Scházíme se po práci a trénujeme každý pátek. Známe se, je třeba sehraný tým. Dříve jsme jezdili na závody po celé republice, ale teď už jezdíme jen po okolí. Nejdůležitější je start, jet maximální rychlostí po celou dobu a sehraný tým.“ Bubenice Petra, která vepředu udávala tempo, mi vysvětlila, že nezáleží jen na síle: „V Písku jsme měli loď se samýma holkama, a jely líp než chlapi. Jde o souhru, a proto je dobré trénovat.“ Bubenice udávala tempo ostatním podle háčků sedících jako první za bubnem a také nás ke konci vyburcovala k maximálnímu výkonu.
3. Motivace
Já jsem si odnesla ponaučení, že někdy přemíra motivace škodí a je třeba soustředění i pohody. Když všichni moc chtějí, tak přemíra energie a síly může zeslabit koncentraci na sebe a koordinaci vlastních pohybů. Poslouchat a vnímat jeden druhého. Tím, že jsem si hlasem dodávala rytmus jsem také cítila větší propojení se sebou i ostatními a snažila jsem se povzbudit i zbytek posádky.
