NE vyslovené z nejhlubšího přesvědčení znamená více než ANO, jehož cílem je udělat někomu radost, nebo, a to je ještě horší, vyhnout se problémům. Mahátma Gándhí
Také jste chtěli říci ne, a místo toho jste raději řekli ano? Abyste neublížili nebo protože jste se báli negativních reakcí ostatních? Tak přesně to citují účastníci mých seminářů, a velmi často ženy. Nosí v sobě různé druhy obav a strach a mnohdy zcela neoprávněné. Třebaže je to jedno z nejkratších slov, vyslovuje se někdy tak těžce. Cítíme pocity viny, a tak se raději odpovědi vyhneme, řekneme ano, nebo dokonce NE řekneme, ale velmi tvrdě. Někoho odmítnout je nepříjemné, protože si to často lidé berou osobně a vnímají to negativně a pak to naruší vzájemné vztahy. Není to ale nemožné. Naopak, některým lidem se velmi uleví, když se to naučí.
Když se připravujeme na situaci, kdy své NE oznámíme, je třeba si ve své hlavě přenastavit automatický vzorec, že učitelům, rodičům a tchyni se neodporuje, že když šéfovi něco odmítnu, přijdu o práci a podobně. Základem je uvědomit si, čemu já sám/sama dávám přednost, co jsou moje priority. Je to práce nebo rodina? Kariéra nebo zdraví? Prestiž nebo rovnováha mezi pracovním a osobním životem? Pokud si srovnáte, čemu osobně říkáte ANO a pevně si za svým názorem a rozhodnutím stojíte, pronést NE už není tak nesnadné. Když si zároveň uvědomíte, že neodmítáte osobně manžela, dceru, šéfa nebo zákazníka, ale pouze udělat pro ně nějakou konkrétní věc, posunete se zase o krok dál. Ve třetí fázi je třeba myslet na to, že nám jde o zachování vzájemných vztahů (tedy pokud si v obchodě nevybereme ani jednu z deseti vyzkoušených halenek, protože nám nevyhovují). Jak říká ve své knize Síla a moc pozitivního nesouhlasu William Ury, „Čím je pro druhou stranu náročnější přijmout NE, tím větší RESPEKT je třeba projevit.“ Pozor, respekt neznamená souhlas, je to pouze projev toho, že druhou uznáváme, i když má jiný názor, vyznání, přesvědčení. Každá lidská bytost si zaslouží být respektována už proto, že je člověkem.
Abychom dodali vážnost potřeby říci NE, kladu účastníkům seminářů otázku, co se stane, když NE neřeknou. Zcela nedávno jedna manažerka nedokázala jasně říci své podřízené, že by si opravdu měla najít místo jinde, neboť svou práci nezvládá kvůli psychickému onemocnění. Čtyři roky jí tolerovala výkyvy nálad, polovičatou práci, nenadálé žádosti o volno. V podstatě přiznala, že ona sama i zbytek týmu musí pracovat za ní. Zároveň ale neustále opakovala, že si její podřízená určitě nenajde jinou práci, protože ji v tom věku nikdo nezaměstná. Slyšela jsem argumenty, proč to nejde. Nakonec ostatní účastníci zformulovali rizika za ní: v nejhorším případě si firma najde jinou schopnější manažerku, která si dokáže s podřízenou poradit a naši dotyčnou to tedy bude stát místo a možná i zdraví.
Co z toho plyne? Pokud budeme mít strach, abychom těm druhým neublížili, aby nás nepřestali mít rádi, chováme se tak, jak chtějí nebo očekávají ti druzí. V té chvíli nejsme sami sebou, nežijeme své autentické životy. Nemůžeme nést odpovědnost za to, jak to druzí naše NE unesou, ale můžeme jim pomoci to lépe přijmout. Ne je o respektu k sobě a k druhým a o svých hranicích. Je na nás, jak těsné si je nastavíme.
Pár tipů, jak říci NE
1. Někdy se nechceme nebo nemůžeme tak rychle rozhodnout. Stačí naše rozhodnutí oddálit, požádat o čas. „Můžu se na to podívat a říct ti zítra?“
2. Místo odmítnutí, rovnou navrhnu alternativu/jiné řešení. „Může to udělat Věra? Má s tím více zkušeností.“ Na jednom školení mi lektor poradil, že šéfovi se neodmítá, protože mu tím jen přiděláme starosti. Je třeba mu rovnou navrhnout jinou možnost, která by ho třeba ani nenapadla. A opravdu, od té doby mi to funguje.
3. Někdy to prostě nejde, obzvláště když se nacházíme ve veřejném prostoru sociálních sítí nebo v médiích. Můžeme se ale negativním komentářům vymezit. Lucie Václavková radí: nemazat, nekritizovat, nejít do sporu, ale komunikovat laskavě jako například takto: „Jsem ráda/děkuji, že díky vašim příspěvkům mi pomáháte šířit dál můj příspěvek.“ To je jediné, co pomáhá. Útočníkům totiž sebereme vítr z plachet.
4. Nechte vaše NE vyplynout z vašeho vyjádření. Vybavuje se mi krásný příklad z manželského života jedné z účastnic semináře. V pátek se jí manžel ptá: „Maruško, Václav jde v neděli ve dvanáct na střelby. Šel bych taky. Co ty na to?“ A Maruška pohotově odpovídá: „Opatrně s těmi plány. Lidé bez rodin si plánují své akce i v neděli v poledne. Pokud chceš patřit mezi ně, tak prosím.“
Na závěr na seminářích i konferencích pouštím oblíbenou ukázku z filmu Medvídek, kdy probíhá rozhovor mezi hlavními protagonisty ‒ třemi životními přáteli. „Jsou to tvoje vlastní děti nebo ne?“ ‒ „A není to jedno? Jsou to moji synové.“ ‒ „Pokrevní? Tak je tohle ano nebo ne?“ ‒ „A není to jedno? Měli jsme malou krizi, tu jsme překonali a je to pryč. Johanka dostala rozum. Je to moje žena, jsou to moje děti, je to moje rodina. Záleží mi na nich jako na ničem na světě a byl bych rád, abyste to tak brali. Nemusíme přeci všechno pochopit, stačí to přijmout ne?“
Takže začněte říkat NE s úsměvem a respektem, nebo si to přijďte natrénovat na můj seminář, kde se dozvíte daleké více příkladů a tipů
